Proběhlé akce

Opravdové zakončení křesťanských Vánoc připadá právě na 6. ledna. V tento památný den se v našich ulicích obvykle rojí ve trojicích děti oděné do bílých košil, s papírovými korunami na hlavách a „ten černý vzadu vystrkuje na nás bradu“, protože jeden z nich má vždycky tváře od sazí. Umouněná tvář symbolizuje tmavou barvu pleti. Pokud zazvoní u našich dveří, za zpěvu koledy: My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví přejeme vám…, jdou symbolicky požehnat našemu domu. Na důkaz jejich návštěvy nám nad vchodovými dveřmi zanechají svoji značku (K † M † B † a příslušný rok). Křída, kterou se vám nade dveřmi zvěční, by měla být svěcená. Vše samozřejmě vychází z křesťanství a z Bible. A jak to vlastně bylo? Dvanáctý den po narození Ježíška, 6. ledna, přišli k jeho jesličkám mudrcové, aby mu přinesli dary nejcennější. Jezulátko obdarovali zlatem, myrhou a kadidlem. Kadidlo je vonná směs pryskyřic některých stromů a předtsvauje symbol modlitby. Myrha byla vonná pryskyřice. Snad právě pro počet a vzácnost oněch darů se ve 12. století v legendě objevili právě králové a byli tři. Přibližně v téže době dostávají i svá jména – Kašpar, Melichar a Baltazar. Svátek Tří králů je také svátkem zjevení Páně. Dá se to vysvětlovat i tak, že v tento den se Bůh zjevil jako člověk i pohanům. Pohany v tomto případě ztělesňují právě oni tři pohanští králové. Většina lidí si myslí, že K+M+B jsou první písmena jmen oněch králů. Ale je to omyl. KMB neboli latinské CMB ve skutečnosti znamená Christus mansionem benedicat – Kristus ať obydlí žehná po celý rok (proto se za písmena píše letopočet). A co křížky mezi písmeny? To nejsou žádná plus jako ve školní rýmovačce. Jsou to opravdové kříže na znamení Svaté trojice – Otce, Syna a Duch svatého. 

Lidové zvyky na Tři krále

Období Tří králů bylo na lidové zvyky a tradice opravdu bohaté. Slavilo se už 5. ledna a předvečer se nazýval Svátek světel nebo Svatvečer svíček. Na venkově se v tento čas věštila budoucnost podobě jako na Štědrý den. Nejčastěji se pouštěly svíčky v ořechových skořápkách po vodě v nádobě. Také se opakovalo lití olova, tentokrát ovšem v tříkrálové svěcené vodě. Lidé si často věštili délku života a co se stane po smrti – každý člen rodiny zapálil stejně vysokou svíci a čí dohořela první, toho čekala Zubatá nejdříve. Pokud dým ze svíčky stoupal vzhůru a plamen jasně zářil, čekal dotyčného ráj. Když svíce prskala, dým šel k zemi a plamen byl nerovnoměrný, čekalo dotyčného peklo. Svíčka byla důležitá i při věštění, co se stane v tomto roce – bylo třeba zapálit svíčku, dát ji na rovný povrch a na místo, kde není průvan. Pak se zapálila a sledoval se její plamen. Plápolal-li ze strany na stranu, znamenalo to cestování a změny, ostré záření na vrcholu knotu značilo štěstí a prosperitu, když se plamen kroutil, tak si měl dotyčný dát pozor na intriky a pomluvy. Plamen prskající znamená zklamání a když plamen sám od sebe zhasnul, bylo to znamení „smůly lepící se na paty“. Pevné zdraví měla zaručit tříkrálová koupel. Nešlo však o žádné pohodlí ve vaně nebo neckách – bylo třeba ponořit se do řeky nebo potoka. Ráno na Tři krále se v některých krajích dívky omývaly sněhem, aby měly zdravou pleť. Variantou pro „neotužilce“ bylo vypití sklenky posvěcené vody z kostela, nalačno.  Na Tři krále se pekla zvláštní kynutá buchta – kruh (symbolizující královskou korunu) z mazancového těsta. Hospodyně do něj navíc zapékala minci. Kdo ji pak během konzumace našel stal se „králem“, který mohl kropit dům a zahradu svěcenou vodou a psát písmena s křížky na dveře obydlí a chlévů.

Masopustní maškary – každá maska má svůj význam

Lidé věřili, že když se převléknou za zvířata, tak získají jejich vlastnosti. Masky mají svoje role i svoji hierarchii.

Medvěd – nejoblíbenější a nejstarší maska, je symbolem síly a plodnosti. Medvěd během obchůzek tančil s hospodyněmi a tím jim měl zajistit dobrou úrodu i potomstvo.

Kobyla – často jsou za kobylu převlečeni 2 lidé, první nese koňskou hlavu, druhý se ho drží za ramena a představuje zadní část koňského těla. Oba dva jsou přikrytí plachtou či prostěradlem.

Smrtka nesmí chybět v žádném průvodě. Je symbolem konce.

Hejtman nebo Turek jsou masky, které mají uniformy. Mívají na sobě 365 papírových květů – aby každý den byl šťastný den.

Strakáč nebo Laufer je šaškovská postava, která má obleček sešitý z velkého množství pestrobarevných záplat a na hlavě vysokou čepici zdobenou střapcem. prakticky vede celý masopustní průvod.

Maska žida neoznačuje náboženství ani národ, ale představuje podomního obchodníka, který nabízí na prodej různé věci, nejčastěji žertovné.

Masopust či Bakchus je maska s podobou tlustého dobromyslného muže. Je znamením poživačnosti a nemírnosti v jídle, pití i jiných radovánkách.

V průvodu nesměl chybět ani kat a ras. 
Časté jsou také masky, které oslavují nový život: ženich a nevěsta, svatebčané nebo žena s kočárkem.

Další oblíbené masky:
Cikán, cikánka, mouřenín, bába s nůší, vodník, anděl, čert, policajt, soudce, střapatá maska s cepem, tzv. caperda, šaškové, řemeslníci a hudebníci.

Období Masopustu začíná po svátku Tří králů, 7. ledna, vrcholí týden před Popeleční středou a končí na masopustní úterý. V roce 2024 je masopustní úterý 13. února. Ve středu 14. února vstupujeme Popeleční středou do doby postní. Nejvýznamnějším křesťanským svátkem jsou Velikonoce. Na ně se naši předkové řádně připravovali. Drželi dlouhý půst, kdy nebylo dovoleno jíst maso, slavit a bavit se. Proto se před začátkem půstu chtěli pořádně najíst a užít si života. Slovo masopust je složené ze slov maso a půst. Proč je součástí slova půst (to znamená odříkání), když v té době lidé naopak hojně hodovali a maso jedli? Existují 2 různá vysvětlení:

1. Dříve masopust označoval pouze poslední dny před postní dobou a lidé se s masem loučili.
2. Část slova „pust“ nesouvisí s půstem ale se slovem „pustit“ nebo „dopustit“, tady ve významu „dopřát si“. Někde se tomuto období říká karneval. Slovo pochází ze italských slov „carni“ a „vale“, doslova rozloučení s masem. My známe karneval jako maškarní zábavu, kdy se lidé převlečou za různé masky, tancují, vtipkují a baví se.

   Jak slavili masopust naši předkové?

   Po celou dobu masopustu se konaly taneční zábavy, zabíjačky i svatby. O nedělích se scházela celá rodina u bohatého stolu. Sousedé se navštěvovali a společně hodovali. Pekly se koláče a masopustní koblihy.

   Nejdůležitější období z celého masopustu byly poslední dny před Popeleční středou. Někdy se jako masopust označuje pouze tento krátký čas. Další označení jsou: 

   Čtvrtek před masopustní nedělí se nazýval tučný čtvrtek. V tento den bylo ve zvyku jíst a pít co nejvíce, aby byl člověk celý rok při síle.

   Masopustní neděle patřila tanečním zábavám. Lidé se sešli u slavnostního oběda a poté se všichni vypravili do hospody k muzice.

   Nejdůležitějším dnem celého masopustu bylo masopustní úterý. To byl den průvodů masek. Muži v maskách obcházeli stavení, všude je pohostili, často dostali i trochu alkoholu. Průvod byl pak stále veselejší a rozpustilejší. Končilo se přesně o půlnoci.

   Pochování basy

   Před půlnocí bylo ještě zvykem pochovat basu. Figurína basy se na nosítkách vynesla ven a zakopala do země na znamení, že se lidé po 6 týdnů budou muset obejít bez muziky. Lidé věřili, že nesmí tancovat přes půlnoc, jinak se mezi nimi objeví ďábel jako myslivec v zeleném kabátě.
   O půlnoci ponocný zatroubil a lidé se rozešli do svých domovů. Začínal přísný půst.

   Jak slavíme dnes

   Průvody maškar můžeme vidět dodnes na mnoha místech naší republiky. Dnes se jich, na rozdíl od minulosti, účastní i ženy a děti. Pořádají se také maškarní bály, karnevaly a masopustní veselice s programem. Tyto akce se ale již neomezují na krátké období masopustu.

Zatímco většina Velikonoc patří církevním oslavám, Velikonoční pondělí v moci církve není – naopak tradičně patří lidovým zvykům, zábavám a hrám. Nejznámější tradice, kterou znají všichni Češi (a Slováci) je koleda s pomlázkou, kdo koledníci mužského pohlaví chodí na ženami z rodiny a řad známých (zejména na vsi), šlehají je pomlázkou z vrbového proutí, za což dostávají nabarvená a dekorovaná vajíčka, kraslice. Pro cizince je tento zvyk nepochopitelný a nikde jinde, vyjma území bývalého Československa, se nedodržuje. Kde tedy hledat jeho podstatu? Prapůvodně se jednalo o jakýsi rituál na oslavu jarního slunovratu. Písemné zprávy o koledování se dochovaly ze středověku, ze 14. století. V té době manželé a milenci vrbovými proutky šlehali své manželky, milé a milenky, aby zůstaly svěží a mladé, kdo ráno brzy nevstal, byl v posteli politý studenou vodou. Muži tedy raději brzy vstali a vydali se na tehdejší podobu současné koledy. V dalším období se proutky začaly splétat a mladíci i dospělí muži se v pletení a velikosti pomlázky předháněli. Slovo pomlázka je odvozena od slovesa „pomladit“, ze strany mužů se nemá jednat o žádné bití, ale symbolický akt. Podle tradice se vše podniká proto, aby ženy zůstaly svěží a zdravé po celý rok. Ovšem původně se lidé vypláceli navzájem. Hospodář začal u své manželky a dětí a potom se to obrátilo, takže žena vymrskala hospodáře. A co s pomlázkou po koledě? Někde se dosud dodržuje tradice, že se zasadí do země. Měla by být upletena z čerstvých vrbových proutků, a tak existuje vysoká šance, že přežije a vyroste z ní stromek. 

Kraslice, vajíčka a hra na ťukání

Malovaná vajíčka či kraslice jsou jedním z nejznámějších symbolů Velikonoc a existují na světě už od předkřesťanských dob, kdy symbolizovala příchod jara. Proč tomu tak je zodpovídá mnoho teorií – jedna praví, že vejce obsahuje nový život a už odpradávna bývalo spojeno s plodností, životní silou, zrozením, nesmrtelností, jarní přírodou, ale i původem světa. Křesťanská nauka do toho pak přimísila vzkříšení Krista. Vejce se již v pravěku kladla do hrobů zemřelých, a už v těchto dobách se také pomalovávala různými mystickými ornamenty. Jako první se obdarovávali vajíčky staří Egypťané, a to v období rovnodennosti. Vajíčka si zdobili a darovali také Peršané. V Českých zemích dávaly dívky vajíčka chlapcům jako odměnu za vyšlehání a koledu, vajíčka musela být natvrdo a barevná. Vyfouknuté kraslice sloužily jako dekorace. Tradičními barvami, kterými se vajíčka zdobila a zdobí jsou červená, žlutá, zelená, hnědá a černá – tedy takové barvy, které je možné získat z přírodních zdrojů. Červená barva ochraňovala podle pověr před démony a zároveň symbolizovala lásku a život. Ve východních zemích se barva červeného vajíčka vysvětluje jako Kristova krev. Také další barvy na kraslicích mají svůj význam – žlutá vyjadřuje slunce vítězící nad zimou a příslib nové úrody – zrající obilí. Zelená je barvou štěstí, bohatství a plodnosti. Modrá se používá až od konce 19. století a má symbolizovat čistotu, víru a svěcenou vodu. A co s vykoledovanými vejci chlapci prováděli? Jednou z oblíbených her bylo ťukání. Chlapci se rozdělili do dvojic a každá dvojice soupeřila v „nerozbitelnosti“. Špičkami vajec se ťuklo o sebe a komu vejce neprasklo, vyhrál a postoupil do dalšího kola. Tento zvyk se dodržuje dodnes ve východní Evropě – Bulharsku, Ukrajině nebo Rusku (říká se mu „ščukanie“). Na Chodsku se scházela mládež na návsi a házela vejce buď do výšky nebo jím přehazovala přes střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete rozbilo, sklidila dívka posměch a chlapci se o ní vyjadřovali, že bude nestálá.

Již od časů Karla Hynka Máchy symbolizuje máj svátek lásky. K noci, kdy se z dubna stává květen, se váže spousta lidových pověr a zvyků, které přetrvávají až dodnes. Svatojakubská noc je údajně nejplodnější nocí roku – a děti v tuto noc počaté mají mít po celý život štěstí.

Stavění máje

Májka je oslavována jako symbol lásky, plodnosti a mládí – ale také jako strážce obce. Tradičně se muži vydávají poslední dubnový den do lesa (v dnešní době kdykoli v týdnu před čarodějnicemi), aby uřízli co nejvyšší strom. Muži z budoucí májky oloupou kůru, oklestí ji a děvčata ozdobí její vršek stuhami a krepáky.

Pod korunou stromu je uvázán ozdobený věnec, který symbolizuje panenství dívek ve vsi. Právě kvůli němu musí mladíci hlídat májku přes noc! Chlapci z okolních vesnic se totiž během noci mohou pokusit májku pokácet, a získat tak symbolické panenství děvčat pro sebe. Dodnes je nebetyčnou ostudou, pokud muži svou májku nedokáží přes noc uhlídat.

Ve velmi tradičních vesnicích staví mladíci malé májky (břízky) před domy svých děvčat. Tento čin je signálem pro všechny, že dívka není k mání.

V některých krajích je rovněž zvykem vysypávat chodníčky lásky – cestičky z písku či vápna, které spojují domy milenců. Tento zvyk může ale napáchat hodně škody, protože soukromí má někdy zůstat tajemstvím!

Prvomájový polibek

Češi nikdy nepřijali svátek sv. Valentýna jako skutečný svátek lásky. A proč by měli? My máme přece 1. máj!

Tento svátek se natolik vžil do národního podvědomí, že je jeho původ zahalen tajemstvím. Již ve starověkém Římě byla v tento den oslavována bohyně jara a plodnosti. Křesťanství pochopitelně pojímalo tento svátek velmi cudně – a proto byl polibek vrcholem toho, čeho chlapci mohli dosáhnout.

Tradice praví, že na prvního máje by každá dívka měla být políbena pod rozkvetlou třešní. Polibek jí zaručí krásu a mládí. S tímto zvykem úzce souvisí stavění májek před domy svých zaslíbených.

I přes romantiku, lásku a krásu měsíce května, by se v tomto měsíci neměly dělat svatby. Dle lidových pověr: „Na svatbu v máji, do roka máry“.

Za otce betlémářské tradice lze považovat Františka z Asissi. Tento světec je pro historii křesťanství tak významný, že mezi jeho mnoha činy zcela zaniká událost z roku 1223, kdy na půlnoční mši v jeskyni vystlané senem, přivedl vola a oslíka jako připomínku prostého prostředí, ve kterém se Ježíš narodil. Ke mši se váže i legenda, podle které se Františkovi během kázání zjevilo Jezulátko.

K rozmachu stavění betlémů však došlo až v polovině 16. století díky řádu Jezuitů. Řeholníci využili emociální sílu betlémů v období reformace jako prostředku, který měl podporovat katolickou církev. Jako inspirace jim posloužila plastika sochaře Arnolfa di Cambia v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě, jež znázorňovala malého Ježíška a Tři krále. Jezuité cestovali se dřevěnými betlémy po celém kontinentě a šířili s nimi myšlenku, že jediná pravá církev je ta římskokatolická. První zmínky o jezuitském betlému pocházejí z roku 1560 z Portugalska a o dva roky později byl k vidění také v Praze v kostele sv. Klimenta. Cesty řeholníků se nakonec ale neomezovaly jen na Evropu a řád se vydal na misie také do Asie a Ameriky, samozřejmě s betlémy. Kouzlo prvních jezuitských betlémů spočívalo v jejich jednoduchosti. Dřevěné postavičky znázorňovaly biblický příběh narození Ježíše v Betlémě. Postupem času se ale k základním postavám, volu a oslíkovi začali přidávat pastevci, Tři králové a mnoho dalších figur včetně zvířecích. Některá díla byla tak pompézní, že ústřední postavy zcela zanikaly mezi množstvím figur, které byly často přemístitelné.

Tradice betlémů se na našem území rozšířila velmi rychle. Již během 16. století se po vzoru prvního betlému v Praze začaly stavět jeho kopie a scenérie se začaly přizpůsobovat českému prostředí, a tak bylo možné u jesliček spatřit rybáře nebo kupce. Zároveň docházelo i k jejich technickému vylepšování a již v roce 1680 bylo možné pozorovat mechanický betlém v Jindřichově Hradci. S technickým pokrokem souvisí i materiály, ze kterých byly betlémy zhotovovány. Tradiční dřevo bylo stále dominantní, ale později začaly vznikat i betlémy z pálené hlíny. Stále však převládala díla s figurami v životních velikostech umístěná v kostelích a na jiných významných místech.

Rozvoji malých betlémů v domácnostech paradoxně přispěl zákaz jejich stavění. Ten vydala v roce 1751 Marie Terezie. Panovnice se domnívala, že stavění betlémů je pro církev nedůstojný zvyk. Stejně se zachoval i Josef II. Zákaz se netýkal jen kostelů, ale i soukromých domů. Jenže měšťané tento zákaz těžce nesli a začali si vyrábět vlastní malé tajné betlémy, které si opatrovali a během adventu si jimi zdobili domácnosti. Na konci 18. století se tento zvyk přenesl mezi širší lidové vrstvy. Betlémy se začaly vyrábět třeba z vosku nebo papíru a jejich vizuální podoba byla stále bližší českému prostředí než tehdy exotickému a téměř nedostupnému Blízkému východu.

V 19. století přibyl k vánočním tradicím ozdobený stromeček a přesto, že již zákaz stavění betlémů neplatil, natrvalo se jejich malé verze usadily v domácnostech a našly si místo pod tímto novým fenoménem.

I přes dvě hrůzné války a totalitní režim, který nebyl křesťanství zrovna nakloněn, betlémy přežily i dvacáté století. Jejich různé variace lze v současnosti nalézt o Vánocích snad ve všech domácnostech a je jedno, že Češi patří k těm největším ateistům v Evropě. Betlémy zdobí vánoční jarmarky, náměstí, návsi a kostely a je jisté, že jejich éra hned tak neskončí. Především děti milují Vánoce a vyobrazení narozeného Ježíška pod padající hvězdou je jednou z věcí, která těmto svátkům dodává zvláštní a neopakovatelné kouzlo.